Já a anorexie

09.03.2014 11:22

Už tady mám dlouho napsanou vlastní zkušenost se záchvatovitým přejídáním a napadlo mě, že by to chtělo něco málo i k anorexii. A vzhledem k tomu, že jsem něco teďka v poslední době sepisovala pro jednu slečnu, která mě požádala o spolupráci na její bakalářské práci, řekla jsem si, že když už to mám tak nějak sepsané, proč to neukázat i vám..;)

 

Osobní anamnéza: Vždycky jsem byla introvert, ale po té, co u mě proběhla anorexie, jsem mnohem uzavřenější, nedůvěřivá. Všecko si moc beru, jsem hodně úzkostlivá. Ze zdravotního hlediska nic zásadního. Poruchy u mě byla objevena poměrně brzy, jedině snad že jsem na nějaký čas ztratila menstruaci, ale to je teď vše v pořádku.

Sociální anamnéza: Volný čas jsem až donedávna trávila většinou doma, žádné obvyklé páteční výpravy do klubů jako u mých kamarádek. PPP ve mně vyvolala perfekcionismus. Potřeba být nejlepší se samozřejmě projevila i na školním prospěchu, což mě pak díky bohu ve čtvrťáku už opustilo, a já zase začala volněji dýchat.

Průběh nemoci: První projevy nemoci ve 14 letech, léto 2008. Nedokážu přesně říct, co stálo za vznikem MA, spíš bych řekla, že se mi postupně v hlavě usazovaly hloupé poznámky mojí spolužačky. Vždycky jsem byla spíš hubená (před MA, ve 14 letech jsem vážila 46 kg na 165 cm), ale ona měla poznámky ke všemu, co jsem si vytáhla ke svačině. Byly to poznámky typu „víš kolik to má kalorií?“, „po tomhle určitě ztloustneš…“ apod. Nic jsem si z toho nedělala, ale řekla bych, že se mi někde v podvědomí i tak uchytily a možná mohly být příčinou. Nebo mohla příčina spočívat v mém složitějším vztahu s tátou, těžko říct.

Dobu léčby je těžké odhadnout. V nemocnici jsem strávila dva a půl měsíce (do nemocnice jsem nastoupila zhruba po čtvrt roce, co u mne PPP propukla v plné míře). Pak samozřejmě docházení k psychiatrovi. Pár měsíců po propuštění z DPK Motol u mě propukla další porucha příjmu potravy – záchvatovité přejídání. V tomto momentě jsem odešla od mojí tehdejší psychiatričky, ačkoliv byla výborná, byl mi doporučen pan F. D. Krch, který má v tomhle ohledu větší zkušenosti a dokáže lépe pomoci. V době, kdy jsem k němu docházela, jsem ho neměla moc v lásce, má velice svérázný přístup, který ne každému vyhovuje, ale s odstupem času musím přiznat, že to byl právě pan Krch, který mi pomohl zbavit se záchvatovitého přejídání. Ovšem anorexie u mě stále přetrvávala, sice velmi slabě, ale byla tam. A ani nyní nelze říct, že by se mi podařilo úplně se jí zbavit, jak už jsem říkala, anorexie se člověk nikdy úplně nemá šanci zbavit, je to takový zásah do myšlení, že to člověka poznamená navždy, každopádně se mi jí podařilo potlačit natolik, že dokážu žít naprosto normálním životem a anorexii již vůbec neposlouchám, a po většinu času ani nevnímám, že je stále se mnou.

Jídelní návyky: V době anorexie jsem zásadně změnila svoje jídelní návyky. Zprvu to vypadalo jako pouhý přechod ke zdravějšímu životnímu stylu, protože pokud se na můj původní stravovací režim podívám zcela objektivně, mnoho odborníků přes výživu by z něj jistě radost nemělo – časté vynechávání snídaně, velké svačiny skládané z bílého, či sladkého pečiva a nějaká sladkost, většinou jsem nejedla moc obědy ve školní jídelně, ne že bych se jim záměrně vyhýbala, ale prostě mi to nechutnalo, a poté, co jsem přišla domů jsem se samozřejmě dojídala, a jak jinak než zase sladkým, či čímkoliv nezdravým, večeře jediná snad byla zcela normální – prostě to, co připravila maminka. Ještě dneska si celkem jasně vybavuji jeden den na chalupě, kdy jsem se na sebe podívala do zrcadla, a ačkoliv celkově jsem byla štíhlá, vypouklé břicho mi poměrně vadilo a já si řekla, že už bych přece jenom nemusela jíst tolik sladkého. A pak už to šlo poměrně rychle a snadno. Nejprve jsem vyřadila sladké, i když ne úplně, každopádně oproti tomu, jak jsem se s ním ládovala předtím, to byla dost velká změna. Poté jsem postupně upravovala jídelní režim – jídlo 5x denně, zdravější varianty, postupné omezování oběda – ve školní jídelně jsem už prakticky nejedla, vstávala jsem co nejdříve, aby mě nikdo neviděl snídat, protože mi bylo jasné, že by jim to připadalo podezřelé (dříve typická ne moc zdravá snídaně, a nyní bílý jogurt s pár lžícemi musli), zanedlouho jsem postupně posouvala čas večeře, až jsem se dostala na onu známou pátou hodinu a od té doby jsem již většinou nic nejedla. Vzhledem k tomu, že jsem byla už před MA dost štíhlá, tak poté, co jsem zhubla asi jen 3 – 4 kg, mamka začala mít obavy a snažila se do mě jídlo všemožně cpát, zkoušela různé babské rady na to, aby podpořila mou chuť k jídlu. Později už to nebylo záměrné omezování jídla, ale tak nějak jsem si asi vsugerovala, že je mi po jídle špatně, a tak mi po jídle také špatně bylo, tím pádem jsem moc na jídle nepřidávala, i když už mě kontrolovali a já se bála, že skončím v nemocnici. Nebylo to tak, že bych se nechtěla uzdravit a znovu se dostat na zdravou váhu, ale vážně jsem si vsugerovala, že jídlo = špatné pocity v žaludku a bolesti břicha (no a kdo by dobrovolně stál o bolení břicha, že?).

Nedržela jsem žádné slavné diety, neužívala jsem laxativa, nezvracela jsem, nepoužívala jsem žádné prášky na hubnutí apod. Ale propadla jsem světu pro ana blogů – ne, že bych chtěla, aby mě někdo v tomhle ohledu podporoval, ale doslova mne fascinovalo čtení těchto webů, zajímalo mne jak ostatní jedí a vždycky jsem si pak připadala hloupě, protože jsem jedla mnohem více, než psali holčiny na svých stránkách. Později, když už jsem měla strach z psychiatrie, jsem na nich zejména vyhledávala různé zkušenosti holek, které v nemocnici byly.

První, kdo si všiml, že jsem zhubla, byla samozřejmě mamka, později si toho všímali i spolužáci apod. Já jsem sice věděla, že jsem podvyživená, moc hubená a na jednu stranu už jsem nechtěla hubnout…ale vždycky když jsem stoupla na váhu a objevilo se tam menší číslo, anorexie se zaradovala.

První kontakt s lékařem: někdy v listopadu 2008, tedy nebyla to moc dlouhá doba od začátku PPP. Byla to psychiatrička Ivana Růžičková, která má zaměření na PPP.

Hospitalizace: Nástup na DPK v Motole byl 18.11 2008 a hospitalizace trvala do 8.1.2009. Moc jsem se nesnažila seznamovat a navazovat vztahy s ostatními dívkami s PPP, holky co byly se mnou v nemocnici se evidentně nechtěly vyléčit, některé tam byly již potřetí, schovávaly jídlo různě do kapes, podváděly, cvičily na pokojích. Já nedělala nic z toho, protože jsem se rozhodla, že se z nemocnice dostanu za každou cenu co nejdříve, naopak jsem si ještě nosila jídlo z domova, abych co nejrychleji přibrala, což se samozřejmě doktorům nelíbilo a pak mě dost kontrolovali. Je to dost paradoxní, že mi vlastně zakazovali jíst cokoliv navíc. Medikace: Zoloft, Hylak forte, Ranisan, Prothazin, Hypnogen, Paralen, Zolpidem, Mirtazapin (ten jsem brala pak ještě po odchodu z nemocnice, a poté ještě 4 roky kvůli nespavosti – podařilo se mi jej vysadit až v květnu 2013 po maturitě), Stopangin, Helicid, Lactobacillus.

Dopady PPP: Ne že bych někdy oplývala zdravě vysokým sebevědomím, ale po proběhnutí PPP jsou pocity méněcennosti více prohloubené, sebevědomí téměř nulové, což se tedy postupně trochu zlepšuje. Občas nejsou neobvyklé ani úzkosti a lehčí deprese. Přerušila jsem jakékoliv vazby s bývalými spolužáky, jednak jsem nestála o jejich kamarádství, a také jsem se snažila jakkoliv přetrhat vazby s minulostí. Prostě jsem se chtěla stýkat s lidmi, kteří nevěděli, že jsem kdy měla poruchu příjmu potravy.

Jednou větou zhodnocení: zkušenosti

Doporučení pro ostatní dívky: hodně mi pomohlo, když jsem viděla černé na bílém všechny následky MA, rozhodně neváhat s návštěvou odborníka, důležité je chtít se uzdravit, jinak to nemá smysl.